Zajímavosti z obecní kroniky - Některé bochovské stavby

Některé bochovské stavby

Po skončení 1. světové války byl v roce 1919 u č.p. 255 (dnešní Pražská ulice, naproti benzinové stanici) postaven taneční sál, který později sloužil i jako kino. V roce 1924 byl vztyčen na kopci zvaném Velký Bühl pomník padlým v 1. světové válce (svého času největší pomník v bývalých Sudetech). Téhož roku byla vydlážděna silnice vedoucí středem náměstí (kostky jsou pod asfaltem dodnes). V březnu 1926 vyhořel do základu mlýn č.p. 204, na jehož místě byla v roce 1959 zahájena výstavba dnešního kulturního domu (otevřen 1962). V roce 1927 byla u nádraží uvedena do provozu továrna na výrobu dřevité vlny (denní produkce byla jedna tuna). V roce 1928byly m.j. postaveny domy č.p. 315 – 317 v zahradní ulici a č.p. 88 a 89 v ulici Karlovarské. Obecní úřad se přestěhoval z č.p. 2 do č.p. 28, v němž už sídlila spořitelna, obecní knihovna a v patře byt pro učitele, v přízemí byla prodejna jízdních kol a byt pro obecního strážníka. V č.p. 1 (dnešní městský úřad) sídlily pozemkové knihy, kancelář, zasedací síň a byt, v přízemí bylo vězení. V roce 1929 byly postaveny domy č.p. 29 na náměstí a č.p. 303 v dnešní Toužimské ulici (tzv. státní barák). V roce 1930 byla vyasfaltována silnice v úseku golfové hřiště u Olšových Vrat do Bošova. V roce 1932 byly postaveny domy č.p.237 a 238 na konci dnešní Pražské ulice. V roce 1936 byl postaven dům č.p. 241 v dnešní Zahradní ulici, na hřbitově byla vybudována studna. O rok později byla obnovena výroba v místní porcelánce u Panského rybníka. Těsně před 2. světovou válkou,  v roce 1938, byla v č.p. 55 v dnešní Obuvnické ulici na místě bývalé hospody otevřena mateřská škola, kterou navštěvovalo přes 60 dětí, vesměs německé národnosti. Po 15. březnu 1939 se začalo s budováním dřevěného tábora (sloužil hlavně předvojenskému výcviku mladých chlapců, později v něm byl vojenský lazaret, zajatecký tábor, ubikace pro Vlasovce, pak pro Rudou armádu, sběrný tábor pro odsouvané Němce, ubytovna volyňských Čechů, vojenská věznice pro tzv. pétépáky – zmiňuje ji M. Švandrlík v knize Černí baroni, pionýrský tábor a naposledy sklady).